neděle 30. listopadu 2008

Jak to cítím já


Po světě chodí spousta lidí. Skutečné číslo lze jen těžko přesně zjistit a přesto si myslím, že z pohledu hledání smyslu života by se dali všichni lidé zařadit do několika skupin.
1. skupina jsou ti, kteří se spoléhají na své oči, uši a ostatní smysly, kteří nevěří ničemu, kromě toho, na co si můžou sáhnout, co můžou přístroji změřit. V dnešní technické době, kdy počítače vládnou světu je v této skupině mnoho lidí i z mého okolí.
2. skupina jsou lidé, kteří jsou ochotni naslouchat, přemýšlet o věcech, kterým se dá jen věřit a které nejde změřit, protože takové přístroje ještě neexistují a možná ani nikdy existovat nebudou. I tato skupina je celkem velká a znám pár lidí ze svého okolí, kteří do ní spadají.
3. skupina už je mnohem menší, než první dvě skupiny a jsou zde lidé, kteří se již aktivně zajímají o duchovno v teoretické rovině, ale dosud nezačali praktikovat žádné učení. Nebo pokud začali, nedokázali v něm setrvat. Buď je jejich lenost zatím silnější, než jejich motivace nastoupit složitou stezku k poznání sama sebe, nebo prostě ještě nenastal čas. Do této skupiny se počítám i já. A klidně před světem přiznám, že můj čas možná již nastal, ale lenost zatím vítězí... i když cítím, že je stále slabší a slabší. Dobré znamení je, že tato 3. skupina se poslední dobou začíná rozrůstat. Přecházejí sem lidé z první a druhé skupiny, kteří začínají cítit hlad a prázdnotu, když jejich štěstí není uspokojeno jen materiálními potřebami, jako je nová televize s uhlopříčkou 150 cm, nové auto s 5litrovým 16ti válcem :-) Prostě pořád to není "to vono".
4. skupina - musí existovat, protože znám právě jednoho člověka, který v této skupině je, ale věřím, že v ní není sám - jsou lidé, kteří chodí po světě a mluví o své duchovní cestě, jak na tuto cestu nastoupili a jak jsou teď vlastně již osvícení. Radí ostatním, jak se mají chovat a co mají dělat. Ale když je člověk sleduje nezaujatě, připadají mu jako televizní evangelisté ve Spojených státech, kteří mluví o bídě, pokoře a chudobě a sami se válejí v luxusu a pijou víno a jezdí drahými auty. Tito lidé si dosud neuvědomili jednu základné věc, že mluvit o cestě a jít tou cestou jsou dvě odlišné věci. A pak vodu káží a víno pijou. A přitom "punk je jinde,,,"
5. skupina určitě existuje i když osobně neznám nikoho, kdo by do této skupiny patřil, ale vím, že osvícené bytosti tuto skupinu plní dostatečně. Zde jsou lidé, kteří skutečně nastoupili na cestu.. jdou po ní a neradí ostatním, jak je následovat. Nakonec toto je cesta, kterou musí každý najít sám a pro každého člověka tato cesta vede jinudy. Cíl je však stejný. Dosáhnout poznání podstaty sama sebe a tak pochopit smysl existence celého vesmíru a tak vůbec.
Možná existují i další skupiny, ale o nich nic nevím a tak o nich nemohu nic psát. Někdy je lepší mlčet.

Osobně pevně věřím v to, že až se jednou dostanu dál, než jsem teď, budu spíš členem 5. skupiny, než sebestředným mluvkou ze 4. skupiny (i když to by bylo jednodušší). Zatím sbírám teoretické znalosti a připravuji se na startu... Držím Vám všem palce a doufám, že se třeba po přečtení tohoto příspěvku zamyslíte, do které skupiny patříte a třeba zjistíte, že se Vám toto zařazení nelíbí a začnete s tím něco dělat. "Let the Force be with you!"

sobota 29. listopadu 2008

Tak nějak málo tančím

aneb, jak rádio City ničí hudbu nekonečným opakováním...
Název tohoto článku je i názvem písničky od skupiny Kryštof, která se právě dostala do ždímačky rádia City (93,7, více hudby, méně slov). Kdo toto rádio poslouchá, ten ví o čem mluvím. Opravdu, nemluví se tam tolik, tedy pokud ignorujete desetiminutové reklamní bloky, které mají skladbu podobnou jako je skladba playlistu rádia - dokolečka dokola furt ta stejná reklama.
Skladby na rádiu se opakují a během měsíce se jich neobjeví víc jak 500 unikátních. Takže se velmi často stává že tutéž písničku slyšíte zas a znova, až to připomíná mučení. Někomu tu nevadí (asi bych řekl, že to je většina lidí, včetně moderátorů v rádiu), někdo rádio vypne a raději si pustí televizi (určitě si tím polepší) a někomu to leze na mozek. Patřím do té poslední skupiny. A ještě nad tím přemýšlím..
Doma teď všichni tak nějak málo tančíme..
Ale tím to nekončí. Ne-ne! Rádio City jde ještě dál. Hezké písničky, které na začátku byly poslouchatelné hraje dokola podle nějaké tajemné formule, že čím je písnička lepší, tím víckrat za hodinu ji musí pustit. Výsledken je, že člověk už při poslechu jedné skladby přemýšlí nad novými (a často logičtějšímí) texty. Za všechny uvedu jeden příklad nelogického refrénu kdysi hezké, dnes už tak ohrané písně - Malá dáma od skupiny Kabát. Kabáti zpívají: "Kdyby tam stála stovka žen, vyzvu jí k tanci a to netančím!" Když to člověk slyší jednou, přejde to bez úvahy, ale když to musí poslouchat dokola, pak se zamyslí, že ten výrok postrádá logiku, nicméně, stačí drobná úprava a hned je to logické: "Kdyby tam stála stovka žen, bude tam smrad a to netančí!" Je to mnohem logičtější, ale pravda je, že taková nehygienicky znějící píseň by asi neprorazila jako hit... Zase by jí ale rádio City tak nezkazilo věčným ohráváním...
Prostě občas to tak nějak často hrajou. Asi to vypnu a budu poslouchat královské ticho hór (vokáň se mi nepodařilo napsat, tak se Slovákům "ospravedlňujem")
P.S.: Nevím jen, proč každý den, alespoň jedenkrát hrajou skladbu Hey, what's going on od skupiny Four Non-blondes... Ta už je z minulého tisíciletí. Mám teorii, že se nějak zapomněla v playlistu a prostě jí tam pořád hrajou...

pátek 28. listopadu 2008

Náhody přestaly existovat?

Omm
Nebo nikdy neexistovaly?
Pro ty, kdo mě znají, není jistě tajemstvím, že se již delší dobu věnuji svému duchovnímu rozvoji. Zaobírám se východními buddhistickými naukami a také trochu komerčnější (z hlediska ceny za předávání znalostí) filozofií Reiki. Nicméně o peníze jde v duchovním životě vždy až na posledním místě a po smrti si s sebou dále vezmu jen ty nabyté zkušenosti, peníze však zůstanou na bankovních kontech, zašité do polštáře a (no ještě Vám budu říkat, kde všude, že?)
Náhody jsou jevy, které se dějí zdánlivě nečekaně. Nicméně příliš náhod v krátkém časovém období hraje hodně proti teorii pravděpodobnosti a rozhodně nahání posvátnou hrůzu. Zvlášť, když se jedná o náhody obestírající duchovní život nebo rozvoj.
Minulý víkend jsem se od svého táty dozvěděl, že mistr a učitel Reiki, ke kterému chodím, mu "náhodou" daroval CD s tibetskými mantrami zpívané jen tak, bez hudebních nástrojů. Samozřejmě, že ještě ten den jsem si CD musel také poslechnout.. Velmi energií naplněný zpěv. Ve čtvrtek jsem jel autobusem a "náhodou" jsem z okna na zastávce viděl vylepený plakát, že Jeho Svátost Dalajláma bude mít v neděli přednášku. řekl jsem si "Hmmm, stejně budu příliš líný jít."
V ruce jsem držel knížku Nebojácný soucit, kterou napsal Dilgo Khjence Rinpočhe. Další "náhoda", dá se říct. člověk i když jede autobusem může přemýšlet o nastoupení cesty k osvícení.
V práci jsem pak poslouchal opět CD s mantrami.... dobře se při tom dá koncentrovat na práci, neruší Vás hovory jiných a stále se opakující rytmus slov tak trochu dodává mysl i energii jako alternátor pomáhá baterce v autě přežít další zimní den.
Večer šla žena na jógu - žádná náhoda v tom nebyla. Já se staral o naší dcerku a pak ještě pracoval (ano poslouchal jsem zase totéž, když se do něčeho dám, nevím, kdy přestat)
Dnes večer jsem si řekl, že je čas zkusit ty mantry místo sluchátek také na bednách, jak to bude znít v prostoru. Řekl jsem ženě, že se chystám to pustit a co to je a odpověď mě zaskočila. "Včera na józe nám chlap dával poslechnout také nějaká cédo s mantrama.. Ale dalo se to, bo tam nebyla žádná muzika, ale jen zpěv. Nazpíval to prý Dalajláma..." Mezitím jsem to já již dal do přehrávače a pustil. "Ómmmmmm..." ozývá se z reproduktoru a žena jen konstatuje: "Jo, to je ono, to sme včera poslouchali... Prý to nahrál tady v Břevnovském klášteře při své minulé návštěvě".... Pak se ještě zmínila o tom, že tu bude mít v neděli přednášku. Uvědomil jsem si, že prostě síla náhod je příliš velká. Setkat se s Dalajlámou, byť zdálky, ale přesto v jednom sále bude určitě zajímavé a všechny "náhody" byly určeny k tomu, že se v neděli budu vyskytovat právě na této přednášce.
Náhody buď přestaly existovat a nebo nikdy neexistovaly, ale jen se zdály být "náhodné", aby na sebe zbytečně nepoutaly pozornost.
Zdravím Vás...

středa 26. listopadu 2008

Nový hardware

Už delší dobu uvažuji o koupi nového externího pevného disku. Chtěl bych tu proto otevřít diskuzi na téma poplatky k ceně.
Jedna věc je cena samotná (už tak docela vysoká za pár magnetických kotoučků), druhá věc je daň... To vše jsem ale schopen pochopit. Dokonce jsem schopen pochopit i recyklační poplatek. Naše zákony chytře počítají s tím, že jednoho krásného dne, kdy venku bude svítít sluníčko a bzučet včely na květech, se v disku ozve mnohem méně libý zvuk a pak už bude jen ticho.. A data na něm uložená poputují spolu s tímto diskem někam, kde je za 70 haléřů zničí. Rozumějte 60 haléřů bez DPH, protože i poplatky podléhají DPH. Tohle chápu už méně...
Co však nechápu vůbec je druhý poplatek - Autorský poplatek, který u 1024 GB disku tvoří celých 260 Kč bez DPH a 310 Kč s DPH. A já se ptám, k čemu jsou tyto peníze využity, když 70 halířů je využito na to, že jednou ten disk někdo vezme palicí po obalu... Komu jde těchto 310 korun? A pokud by to bylo spravedlivé, opravňuje to můj disk k tomu, mít ve svých útrobách libovolná data, která se magickým autorským poplatkem stávají rázem legálními? A co když budu na tento disk ukládat pouze svou práci, kterou jsem sám napsal, kde se můžu přihlásit o nějaké finanční příspěvky? A co když budu svůj disk chtít někomu prodat? A bude mi poplatek 310 korun vrácen při recyklaci výrobku?
Prosím, kdo mi poradí? Těším se na komentáře.

Když se ovoce stane e-shopem


V září jsme se se ženou rozhodli koupit si hodiny na zeď. Dlouho jsme hledali a mezi nekonečným množstvím tvarů, barev a provedení jsme hledali neco jednoduchého a přesto dokonalého. Ostatně tvary a barvy hodin, to by sám o sobě mohl být námět na dlouhou esej. Ale přeci jen po dlouhém hledání jsme našli takové hodiny, které splňovaly naše tvrdé nároky. Problémy se však teprve chystaly v záloze. Ono totiž najít to, co hledáte a mít něco takového doma je skutečně velký rozdíl.
Vše skončilo tím, že jsme si hodiny slavně objednali na e-shopu www.mandarinka.cz. Už mi to mohlo být podezřelé, že je to ovoce, co mi prodává zboží, ale řekli jsme si, že když jinde tyto hodiny nemají... No prostě čekali jsme slíbených 20 dnů na dodání zboží.. a pak ještě dalších 14. Pak se žena rozlobila a napsala tam dotaz ohledně dostupnosti a dodávky zboží. Opět bez jediné odpovědi. Smířili jsme se s tím, že obchod je mimo provoz, nebo majitel snad dokonce utrpěl nějaké vážné zranění, což bych mu nepřál.... Prostě jsme na celou objednávku zapomněli.
Až do dnešního rána, kdy přišel od jistého ovoce email s oznámením, že se mění způsob uložení osobních údajů a že teď musíme potvrdit, jestli chceme nadále dostávat nabídky o novinkách na mandarince. Alespoň to byl tedy důvod, že jsme se se ženou hezky nahlas zasmáli a tím náš den pěkně začal.
Snad jen jediné poučení z tohoto příběhu jsem si s sebou do života vzal. Mandarinku raději sním, než bych čekal, že mi něco prodá :-)

úterý 25. listopadu 2008

Mamma Mia!

Přesně tento výrok se mi chtělo křičet celou dobu během sledování stejnojmenného filmu, který letos opustil dílny Hollywoodu. Možná se mi zdá, že asi žiju na jiné planetě než ostatní lidé nebo je to tím, že už přes tři roky nejsem v zajetí televizního vysílání a tak se můj mozek očistil od mediálního výplachu, který se ze všech stran snaží útočit na naše vědomí.
Film byl neskutečně uječený, infantilní a nebýt skvělých písniček od Abby, tak na jeho zpracování nebylo nic pozitivního. Je mi líto času, který jsem u tohoto filmu trávil, ale tak nějak jsem čekal, že se jeho kvalita snad mávnutím kouzelného proutku změní. Ale bohužel, kvalita zůstala stejné nízká až do samého konce, kde se tedy značně ztrapnil i příběh a veškeré zápletky se rozuzlily naprosto nešťastným způsobem. Jelikož jsem tento film viděl nedlouho po shlédnutí skvělého filmu Venkovský učitel, uvědomil jsem si nízkou kvalitu ještě více... Autoři, řežie a produkce by se za tento tuctový film měla spíš stydět, než oslavovat $$$ tekoucí do pokladen kin od nic netušících diváků...

úterý 11. listopadu 2008

České Vánoce

Před pár dny jsem uvažoval o absurditách, které se v naší malé zemi vážou k Vánocům. Tyto svátky se opět pomalu blíží a obchody se začínají plnit předvánoční výzdobou.
Poprvé jsem si toho všiml při návštěvě obchodního domu Kika, kde na mě ze všech stran přes plakáty útočil tlustý starší pán s bílými vousy a červeným oblečkem. Přemýšlel jsem, kam se vytratila naše vlastní tradice - náš Ježíšek. Nejsem sice věřící člověk, ale duch Vánoc je pro mě spjatý s křesťanskou tradicí, kdy dárky roznáší malý a neviditelný Ježíšek. Nikdo ho sice neviděl, ale každý mu jako dítě psával dopisy a prosil ho v nich o dárky. Tento poslíček s dárky však díky neuvěřitelnému masírování marketingu nadnárodních společností zmizel z našich obchodů. A pomalu začíná mizet i z myslí našich dětí , které jsou díky televizi a filmům masírované ještě více, a zmizel i z myslí jejich rodičů, kteří už často na děti nemají tolik času.
Kolikrát jste již viděli dům, ozdobený světelnými trubicemi kolem všech hran tak, že vypadal jako reklamní 40ti stopý nákladní vůz firmy CocaCola. Kolikrát jste již viděli z okna visící a kýčovitě blikající žebřík a na něm oběšeného hadrovo-plastového Santa Klause? Člověk si řekne, že je to nechutné a komerční. Ale přesně to Santa představuje a proto ve všech velkých obchodem se Santa tlačí o Vánocích do hlav dětí, které již pomalu zapomínají, že Vánoce byly a měly by být především svátky klidu, kdy se lidé sejdou, vymění si pozornosti, které zahřejí u srdce a poslechnou si koledy.
Tento pán v agresivně červeném obleku až příliš okatě připomíná jiného pána, kterého k nám před lety tlačili soudruzi a o kterém se říkalo, že má "krásnyj nos" a kterého (snad právě proto, že byl alkoholik :-) ) lidé jaksi nepřijímali. Ptám se tedy proč stejný pán, který teď už nemá červený nos, ale pro změnu se opilecky smějě (Ho Ho Ho) se tolik prosadil i mezi lidmi? Je to snad naše národní vlastnost, že létáme ode zdi ke zdi a nenáviděného Dědu Mráze jsme dobrovolně vyměnili za jeho Americkou karikaturu? Copak my sami nemáme dost rozumu, abychom se drželi našich národních tradic?
Ale na druhou stranu chci říct, že to není až tak beznadějné. Existují dokonce i obchodní centra, kde se zdá, že Santa vůbec neexistuje. Alespoň během loňských Vánočních nákupních orgií dokázali zaměstnanci Centra Chodov připravit výzdobu bez sobů a bez tlustých červených bělovlasých dědečků. Za to říkám "Díky".
A ještě úplně nakonec: dnes jsem byl nechtěným svědkem rozhovoru tatínka se synem na procházce kolem stanice metra Opatov, kdy klouček řekl něco jako:
"Tatííí a dostanu k Vánocům to nové kolo?"
A tatínek odpověděl: "Když budeš hodný, možná Ti nové kolo přinese Ježíšek"
Tak možná, že Ježíšek má u nás pořád ještě nějakou šanci. Držím mu palce.